Výcvik ohaře pro praxi (VI.)
Práce ve vodě
Jaroslav Rataj
V uplynulých měsících vycházel na stránkách Světa myslivosti seriál věnovaný výcviku ohaře. Tak, jako vše má svůj konec, i články o výcviku oblíbené skupiny plemen loveckých psů se nachýlily k závěru. V posledním dílu si přiblížíme práci ve vodě. Čeští fousci, s nimiž mám největší zkušenosti, bývají náruživí vodaři. Pokud majitel ohaře tuto vlastnost u svého psa vypozoruje, celkem snadno jej postupným nácvikem dokáže připravit na speciální zkoušky z vodní práce (SZVP).
Vycházím z předpokladu, že vůdce si již v období základní výchovy ověřil, že se pes vody nebojí a dokáže plavat. Pokud tomu tak není, musí ho nejdříve naučit nebát se vody; plave zpravidla každý ohař.
Praktický návod k tomu, jak naučit psa plavat, poskytuje Karel Podhajský: „Cvičitel vyhledá vodu u břehu mělkou, sahající mu postupně jen po pás, aby měl pevnou půdu pod nohama, a mohl být psu nápomocen. Se psem, opatřeným bodlinovým obojkem a zcela krátkou šňůrou, chodí chvilku po břehu, načež vejde do vody. Zpočátku se drží mělčiny, aby pes nemusel plavati. Poté vyjde ven a opakuje to. Nejeví-li pes bázeň, vkročí s ním do míst, kde je pes nucen plavati. Pozoruje ho a plave-li, tedy s ním jde ještě kousek, načež ho pustí. Pes takový půjde bez obtíží do vody a potřebuje jen, aby cvičitel se s ním denně koupal, aby se s vodou spřátelil, o svém plaveckém umění se přesvědčil a v něm se zdokonalil.“
K výše citovanému si neodpustím malou poznámku: obojek stačí hladký pracovní, „bodlinový“ netřeba.
PŘINÁŠENÍ KACHNY Z HLUBOKÉ VODY
Pokud pes dobře zvládá aport, přinášení kachny z hluboké vody mu nebude dělat větší problém. K výcviku doporučuji přibrat pomocníka, který v okamžiku, kdy házíme kachnu do vody, vystřelí, jak vyžaduje zkušební řád (ZŘ). Doporučuji nepodceňovat to, neboť psi, kteří nejsou na výstřel při této disciplíně zvyklí, na něj mohou na zkouškách reagovat nepředvídatelně. Z praktických důvodů doporučuji nácvik této disciplíny ponechat na letní měsíce – to pro případ, že by se psovi do vody pro kachnu nechtělo. Za takové situace nezbývá vůdci nic jiného, než jít se psem do vody a již dříve popsaným způsobem jej přinutit k uchopení kachny. Obvykle to stačí provést pouze jednou.
K této disciplíně mám dvě velmi důležitá doporučení. V prvé řadě, pokud je to jen trochu možné, je dobré při nácviku navštívit všechny rybníky v okolí, aby si pes zvykl na různé vstupy do vody. Měl jsem fousku, která se pro kachnu vrhala mohutným skokem z hráze, přičemž se nejprve potopila pod hladinu, a když se vynořila, doplavala pro kachnu a poté ji vzorně předala. Na zkouškách jsme se bohužel dostali k rybníku s pozvolným vstupem a teprve tehdy jsem zjistil, že fena neumí udělat první krok z mělké vody do hluboké, aby přešla z brodění v plavání. Druhá zásada je, že by se při nácviku přinášení z hluboké vody neměl používat kozlík nebo klacek, ale vždy pouze kachna. Je velmi nepříjemné, když rozhodčí hodí do vody kachnu a pes namísto ní přinese klacek, který objevil cestou ke kachně.
OCHOTA K PRÁCI V HLUBOKÉ VODĚ
Přinášení kachny z hluboké vody je disciplína podzimních zkoušek (PZ). Ochota k práci v hluboké vodě je disciplína SZVP a zkoušek všestranných (VZ), na které se ohař připravuje až později, což je zásadní problém. Pes, který není rozený vodař, obvykle nechápe, proč má plavat na volné hladině, když tam není něco k přinesení. Existuje mnoho způsobů, jak přimět psa plavat doprostřed rybníka. Mně se osvědčily dva způsoby a jejich vzájemná kombinace.
První se hodí pro ohaře – náruživé „lovce“. V období na přelomu července a srpna navštívím rybník, kde jsou vypuštěné uměle odchované kachny. Je třeba vystihnout dobu, kdy tzv. poletují, takže ještě neodlétnou z rybníka, ale v případě potřeby ho již přeletí. Vystihnu situaci, když jsou blízko u břehu a se slovy „voda, voda kupředu!“ pustím psa na hladinu. Pes ochotně plave za kachnami a pronásleduje je obvykle do středu rybníka, kam se kachny uchýlí. Pokud je pes z výcviku na poli zvyklý na „směrování“, snažím se jej povely usměrnit na některou z kachen. Hodí se nám to později při honu, a to když na hladině uvidíme střelenou kachnu, kterou plavající pes vidět nemůže: směrováním ho ke kachně navedeme.
Druhý způsob je vhodný pro aportéry, kteří vědí, že živé kachny nedoženou a nemají zájem honit je po rybníku. Postupuji tak, že do rybníka vhodím střelenou kachnu, což však pes nesmí ani vidět, ale ani slyšet, takže je lepší využít pomocníka. Pak se jdu se psem projít a procvičit třeba poslušnost nebo hledání na poli. Asi po deseti až patnácti minutách se k rybníku vrátím a psa pošlu do vody se slovy „voda, voda hledej!“. Vyšlu ho ale jiným směrem, než ke kachně plovoucí po hladině. Orientuji se podle větru a psa posílám tak, aby měl po chvíli možnost kachnu na hladině navětřit. Postupně prodlužuji dobu, po které se se psem k rybníku vracím a také vzdálenost, na níž kachnu házím. Někdy kachnu vhazuji do rybníka i z jeho druhé strany. Rovněž při tomto způsobu výcviku platí zásada neházet do vody klacky, neboť pes pak hledá pouze kachnu a ostatní předměty ignoruje. Pes, jemuž při hře házíme do vody klacky, reaguje v situaci, když nemůže najít kachnu, zpravidla tak, že vezme za vděk prvním klackem, hledání ukončí a klacek přinese. Pak bývá velmi těžké dostat ho znovu na volnou hladinu.
OSTATNÍ DROBNÉ DISCIPLÍNY
Nahánění a dohledávka střelené nebo postřelené kachny v rákosí a slídění v rákosí ohařům obvykle nečiní ohařům. Obdobně jako při výcviku v lese v houštině je dobré, aby při nahánění a slídění bylo rákosí „zapachováno“. Cvičit nahánění a slídění v rákosí na rybníku, kde se kachny nezdržují, psa nebaví a také nechápe smysl těchto disciplín.
Dohledávka pohozené kachny v rákosí je poměrně složitá s ohledem na specifické prostředí, proto je třeba tuto disciplínu při výcviku nepodceňovat, byť pes spolehlivě zvládá dohledávky pernaté zvěře na poli i v lese.
Chování na stanovišti se ověřuje podobně jako při práci v lese. Vůdci jsou v patřičných rozestupech rozestaveni kolem rybníka a napodobují lov kachen včetně střelby. Pes musí v průběhu disciplíny zůstat naprosto klidný.
ZÁVĚR
Svými příspěvky jsem se snažil poskytnout hlavně mladým začínajícím kynologům návod k přípravě ohaře na zkoušky lovecké upotřebitelnosti od základních PZ až po VZ. Jsem si vědom toho, že existují desítky jiných osvědčených způsobů, jak ohaře vycvičit. Je však třeba uvědomit si, že přes veškerou snahu nelze každého psa naučit úplně vše. Majitel by měl na psovi bezpečně poznat, kdy jsou při výcviku patrné pokroky a cvičení psa ještě baví, a kdy jsou již disciplíny nad jeho duševní vyspělost. Měl jsem např. fousku, která nedokázala pochopit šoulání, a tak jsem to po půl roce intenzivního nácviku této disciplíny vzdal. Prostě ne každý pes má na to, aby na VZ uspěl.
A tak, i když se svým ohařem VZ nezvládnete třeba proto, že neplave na volnou hladinu, nebo vám stačí pes, který absolvuje pouze PZ, věřte mi, že teprve po zkouškách, když přestanete cvičit podle ZŘ a necháte psovi prostor k tomu, aby se sám projevil, zjistíte, jak krásné je porozumět mu a pochopit jeho specifické „manýry“, které jste předtím nevnímali. I po zkouškách je žádoucí čas od času zopakovat a připomenout vlečku, dohledávku či pobarvenou stopu, to aby ohař „nezvlčel“ a „nezlajdačil“. Teprve při lovu si vychutnáte jedinečnou práci psa, kterou předvádí z lásky k vám. Pochopit jeho práci a porozumět tomu, co vám svými projevy „říká“, to je ta pravá maturita vůdce.
Někteří vůdci tvrdí, že když vycvičí a předvedou psa na zkouškách, již je práce s tímto psem nebaví a raději cvičí jiného. U mě je tomu naopak. Teprve po zkouškách si psa „doladím“ podle jeho schopností a možností k obrazu svému. Věřte, že není nic krásnějšího, než když při čekané na mezi klimbáte a pes vás při příchodu srnce mírným dloubnutím probere. Takovou disciplínu však ve ZŘ nenajdete …
Foto archiv Ing. Drahomíry Matějákové
Autor: Mgr. Jaroslav Rataj, jednatel Klubu chovatelů českých fousků a předseda středočeské pobočky KCHČF
