Výcvik ohaře pro praxi (V.) Práce v lese
22. 7. 2012
Od cviků poslušnosti, hledání, vystavování a přinášení, o nichž byla řeč v předešlých čtyřech dílech seriálu o výcviku ohaře pro praxi (Svět myslivosti č. 3 až 6/2012), a které našly uplatnění při nácviku disciplín základních zkoušek lovecké upotřebitelnosti ohaře, tj. podzimních zkoušek, jsme se dostali k disciplínám „speciálním“. Tyto disciplíny obsahují zkoušky vyššího typu, mezi něž patří např. lesní zkoušky (LZ).
PŘINÁŠENÍ LIŠKY PŘES PŘEKÁŽKU
Jak jsme již uvedli, při výcviku ohaře na poli je nejdůležitější zvládnout přinášení, na němž stojí téměř všechny, zejména tzv. „limitní disciplíny“. Přinášení má velký význam i při práci ohaře v lese. První disciplínou LZ je přinášení lišky přes překážku. Při správně zvládnutém aportu nečiní tato disciplína ohaři problém, i když připouštím, že ne všichni psi lišku ochotně nosí. Důležité je, aby pes byl již od útlého věku zvyklý skákat přes různé překážky v terénu. Postupně se naučí přeskakovat je i s různými předměty, s drobnou zvěří a nakonec i s liškou. Při nácviku s liškou je třeba postupovat stejně jako při přechodu z kozlíku na srstnatou či pernatou zvěř a lze využít různé překážky jako strouhy a příkopy v honitbě. Nic nelze ponechat náhodě, konečnou fázi výcviku je třeba absolvovat na skutečné „ohrádce“ předepsaného tvaru a rozměrů, aby si pes zvykl na ohraničený uzavřený prostor. Ohaře je dobré připravit i na eventualitu, že mu liška při přeskakování příkopu do něj spadne. Záměrně mu tedy lišku do příkopu vhodíme – na důrazný povel „aport!“ by ji měl bez problémů uchopit, vytáhnout a předat.
Dohledávky a vlečky cvičíme podobně jako na poli.Mám zásadu, že uvedené disciplíny nacvičuji v lese až tehdy, když je ohař dobře zvládá na poli. Přesto však doporučuji první vlečku s liškou a se zajícem natáhnout kratší a na delším vodítku ji se psem projít až do konce, aby měl vůdce možnost okamžitě korigovat nežádoucí reakce psa na jiné stopy a pachy. Ostatní je již „pouhé“ procvičování aportů.
ŠOULAČKA
Stěžejní disciplínou v lese je práce na pobarvené stopě, které předchází šoulačka. Z logiky myslivecké praxe vyplývá, že lovec zpravidla nejprve spárkatou zvěř našoulá, obezná, uloví a teprve potom následuje případný dosled. Ze své zkušenosti mohu říci, že nacvičit správné provedení šoulačky zabere mnohdy více času, než nácvik práce na pobarvené stopě.
Nezbytnou podmínkou pro nácvik šoulačky s odložením je vyšší stupeň poslušnosti ohaře. Jak jsem již uvedl dříve, rozlišuji cviky „daun!“, „lehni!“ a „zůstaň!“. Jejich podstatu a význam jsem popsal v článku o poslušnosti (Svět myslivosti č. 3/2012). Se psem, který se na procházce dostatečně vyběhal a alespoň trochu unavil, jdu nejlépe po lesní cestě přibližně 5–10 minut na vodítku. Poté se zastavím, zavelím „sedni!“ a začnu manipulovat se zbraní. Zpravidla ji nejprve vybiji a následně znovu nabiji, ale již si ji nedávám přes rameno, nýbrž ji držím v pravé ruce. Volnou levou rukou pohladím psa po hlavě, se slovy „za paty!“ ho odepnu z vodítka, levou rukou ho přidržuji za hlavu a pozvolna kráčím vpřed. Se zbraní v pravé ruce postupuji velmi pomalu a opakovaným, později co nejméně hlasitým povelem „za paty!“ připomínám psovi jeho pozici. Jelikož šoulání je mým velmi oblíbeným způsobem lovu, snažím se při nácviku napodobit reálný lov, a to včetně občasného zastavení, naslouchání a pozorování okolí. Pes obvykle rychle pochopí, že jde o něco naprosto jiného, než o volnou chůzi u nohy. V počátečních fázích tohoto výcviku velmi pomáhá, když se mi podaří našoulat srnčí zvěř. S výjimkou jednoho psa se všichni ostatní nejprve „utrhli“ a srnčí prohnali. Po návratu byli náležitě pokáráni a napříště si dali velký pozor.
Když pes spolehlivě následuje vůdce za patami a nesnaží se předbíhat (někdy je nutné vypomoci si „daunem“ či proutkem), přidáme první odložení. Používám povel „lehni!“ (pes je při tomto povelu zvyklý, že jej občas přivolám), a to tak, že vedle slovního povelu „lehni!“ přidám povel rukou: ukazovák levé ruky směřuji přímo k zemi před psa. Pak poodejdu od psa do vzdálenosti asi 10–15 kroků a povelem „ke mně!“, současně s připažením natažené levé ruky k tělu, ho k sobě přivolám. Pes se zpravidla s radostí rozběhne za mnou, a proto ho okřiknu a „zpomalím“. Jde o to, aby z odložení nepřibíhal příliš zprudka. Když dojde za mé paty, pokračuji zvolna v šoulání dalších 50–70 kroků. Přitom velmi úzkostlivě dbám na to, aby mě nepředbíhal. Po zmíněných 50–70 krocích opět velím „lehni!“ s ukazovákem směřujícím k zemi a přidám povel „zůstaň!“, doplněný pohybem ruky s nataženými všemi prsty směrem k psovi. Po ulehnutí psa odcházím stejně pomalu jako před tím do vyhlédnutého úkrytu mezi stromy u cesty. Asi po třech minutách vystřelím do volného prostoru mimo dosah větví a po dalších třech minutách se vracím k odloženému psovi. Má-li pes dobré základy poslušnosti, nečiní nácvik šoulačky problém. Při výcviku této disciplíny dodržuji několik zásad: vždy před šoulačkou vedu psa nějakou dobu upoutaného na vodítku, aby se zklidnil, a pokaždé manipuluji se zbraní. Snažím se šoulat na různých místech honitby a lesa, postupně začnu vynechávat slovní povely a zůstanu pouze u povelů gesty. I když mám psa odloženého a odcházím (jak po prvním, tak po druhém odložení), vždy pohledem kontroluji jeho polohu, abych mohl včas reagovat na psův případný nežádoucí pohyb.
Při nácviku se může stát, že se pes z místa odložení vzdálí. Dobré je ho okřiknout a „zadaunovat“, pokud možno na místě odložení. Nepodaří-li se to, je nutné psa na původní místo odložení odvést. Pokud pes zkazil šoulačku tím, že mě následoval po prvním odložení, nebo že po druhém odložení za mnou přišel na místo úkrytu, osvědčilo se mi zopakovat šoulačku s odložením na stejných místech, kde ji předtím úspěšně zvládnul.
Při nácviku šoulačky na lesní nebo všestranné zkoušky dodržuji přesně postup tak, jak určuje zkušební řád. Po zkouškách při skutečných šoulačkách v honitbě, které mají psi zpravidla rádi, se velmi rychle „přecvičí“ i na několik opakovaných zastavení a následných přivolání podle toho, jak to vyžadují okolnosti lovu.
PRÁCE NA POBARVENÉ STOPĚ
Na doporučení starší odborné literatury jsem si na pobarvenou stopu pořídil široký barvářský obojek s obrtlíkem, který psovi nasazuji přes hlavu, a osm metrů dlouhý barvářský řemen. Při zakládání pobarvené stopy používám zásadně vepřovou krev získanou z jatek. Používání hovězí krve je z veterinárních důvodů zakázáno a na zkouškách se zásadně pracuje s vepřovou krví. Při nácviku nedoporučuji používat srnčí barvu. Během přípravy pobarvené stopy chodím v gumovkách, a to proto, aby se pes soustředil na pach pobarvené stopy, nikoliv na pach můj. Daleko lepší však je, když pobarvenou stopu později zakládá pokaždé jiný, zkušený pomocník. V lese mám lehce snímatelnými značkami připevněnými na stromech označeny tři stopní dráhy, které různě střídám. Důležité je důkladně označit nástřel, lože a konec stopní dráhy. Na konec pobarvené stopy pokládám srnčí kůži, pod níž uložím láhev se zbytkem krve. Používám půllitrovou skleněnou nebo plastovou láhev, do jejíhož hrdla vsunu jako „zátku“ mladé větvičky smrku tak, aby po nich krev volně odkapávala.
První „barvu“ zakládám kratší, maximálně 250 kroků (měla by být o kousek delší než vlečka), a psa na stopu uvedu poměrně brzy po založení stopní dráhy. Přivedu ho na označený nástřel, se slovy „stopa, stopa, ukaž srnečka!“ ho přiměju nástřel důkladně ověřit a poté ho nechám pracovat samostatně. Jsou psi, kteří již při prvním nasazení na uměle pobarvenou stopu o ni projevují velký zájem. V podstatě již při prvním nasazení se dá s velkou pravděpodobností předpovědět, jestli pes bude dobrým barvářem, nebo zda bude jeho výcvik znamenat jen mnoho vynaložené práce s nejistým výsledkem. Dojde-li pes po označené stopní dráze až na konec k srnčí kůži, nešetřím chválou a odměním ho oblíbeným pamlskem. Protože psy cvičím převážně jako vodiče, odpadá mi starost jak psa naučit hlásit u kusu nebo oznamovat a výcvik je tím daleko rychlejší. Již druhou pobarvenou stopu založím v délce požadované zkušebním řádem, tedy nejméně 600 kroků a asi po 300 krocích připravím lože. Pes obvykle pracuje na stopě velmi dychtivě a po příchodu k loži, což je pro něho nová událost, nějak zareaguje: buď kolem lože udělá kolečko, nebo si před ním lehne či sedne. Pochválím ho a se slovy „hodný, stopa, stopa, ukaž srnečka!“ jej pobídnu k další práci. Mám zkušenost, že pes si obvykle po pochvale u lože zafixuje určitý projev, který pak při každé práci opakuje. Může se ale také stát, že pes lože zaznamená a bez zastavení pokračuje dál po stopě. V takové situaci ho na loži nejprve „zadaunuji“ a teprve pak vyzvu k pokračování na stopě. Obvykle pes po několika opakovaní pochopí, co po něm na loži vyžaduji.
Pozor, pobarvenou stopu lze „přecvičit“ a psovi ji tak znechutit! K tomu si neodpustím jednu cennou radu přímo od Františka Housky: „Je nejen zbytečné, ale přímo škodlivé plýtvati barvou a tak psa od samého začátku zvykati na falešné představy. Barevná dráha nesmí tvořit nepřerušený krvavý pruh od nástřelu ke zvěři, nýbrž má býti značena jenom jednotlivými krůpějemi barvy, jak po srsti skane do stopy nebo vedle ní a místy se docela ztrácí, aby zase tam, kde nemocná zvěř se zastavila, případně složila, vyskytla se ve značnějším množství, odpovídající povaze zranění. Je samozřejmé, že při prvních pokusech seznámiti psa s barvou nebudeme příliš skoupí, ale později budeme úlohu psovu vždy více ztěžovati ubíráním barvy a vynecháváním. To nesmí však míti ráz úplného přerušení dráhy na delší trať než může psův nos obsáhnouti, abychom psa nevedli k jiné chybě. Totiž k tomu, aby se řídil tam, kde není barevné dráhy, nebo si zvykal hledati pokračování stopy vysokým nosem.“
Trochu problematický je výcvik psů, kteří nesledují stopu přímo, ale jdou „pod větrem“. Pomáhal jsem cvičit labradora, který na nástřelu udělal podle větru buď vpravo nebo vlevo v bok a pak pokračoval 20 až 25 m pod větrem, přesně kopírujíc stopní dráhu. Vždy spolehlivě došel ke kusu, ale lože obvykle minul.
Sám po zkušenosti z praxe, kterou mám se svým fouskem Vikem, cvičím na pobarvené stopě zásadně vodiče, neboť jen tak mám psa po celou dobu dosledu na očích a pod kontrolou. Jaká byla ona zkušenost? V době, kdy Vik ještě neměl absolvované LZ, jsme při naháňce v leči postřelili přibližně stokilového divočáka, který poměrně vydatně barvil. Vzal jsem Vika na rozepnuté vodítko (asi 2,5 m) a přivedl ho na nástřel. Pes naprosto přesně věděl, co má dělat a začal perfektně pracovat na stopě. Asi po 400 m kličkování v lese, kdy jsem občas viděl barvu, mne dovedl ke stromu, o který byl opřený postřelený divočák. Podle stop bylo vidět, že posledních přibližně 100 m nemohl „na zadek“. Došli jsme k němu asi na pět metrů, když vtom se navzdory poranění náhle vymrštil, a mohutným skokem se vrhl na Vika. Stačil jsem reflexivně trhnout za vodítko a Vika stáhl do strany. Do místa, kde Vik před tím stál, ztěžka dopadl divočák. Kamarádi jej poté dostřelili.
Je pravda, že na zkouškách vypadá velmi pěkně, když ohař oznámí svému vůdci, že našel zvěř a vyzývá ho, aby jej následoval. Rovněž je velmi efektní, když se lesem ozývá vytrvalé hlášení psa u nalezeného kusu. Po popsané příhodě však mám raději psa po celou dobu dosledu pod kontrolou, abych mu případně mohl i pomoci v nesnázích. Na druhou stranu uznávám, že vypustím-li hlásiče, stačí mi pak dojít do místa, kde hlásí a nemusím absolvovat celý dosled s ním. Pravda je i to, že naučí-li se oznamovač na jiný způsob oznamování než s pomocí přívěsku zvaného „brinxl“, může nás na postřelenou či jinak poraněnou zvěř upozornit i během pochůzky honitbou. Zajímavé je, že Vik se naučil oznamovat „sám od sebe“ až ve svých sedmi letech.
SLÍDĚNÍ A VYHLEDÁVÁNÍ ZVĚŘE V HOUŠTINĚ
Slídění v lesním porostu by mělo být kratší než při hledání na poli. Mám zkušenost, že psi si hledání v lese sami „zkrátí“ a udržují kontakt s vůdcem. Je však žádoucí, aby i při slídění pes hledal cvalem a systematicky. Při nácviku se postupuje obdobně, jako při hledání na poli.
Prohledávání houštiny a vyhánění zvěře obvykle nedělá ohařům žádný problém. Na počátku výcviku však doporučuji vybírat takové houštiny, kde může být zalehlá zvěř, nebo které jsou od zvěře alespoň „zapachované“. To proto, aby si pes zafixoval, že v houštině nemá vystavovat, ale vyhledanou a vyvstalou zvěř nejlépe hlasitě sledovat až ven z houštiny. Z chování psa musí být zřejmé, že reaguje na povely vůdce. Pes by neměl často vybíhat z houštiny, prohánění zvěře mimo houštinu nesmí být daleké.
CHOVÁNÍ NA STANOVIŠTI
Tato disciplína by se měla co nejvíce přibližovat lovecké praxi. Při imitované naháňce během LZ se honci za hlasitého postupování lečí snaží vyhnat zvěř. Lovci, v tomto případě vůdci psů, stojí rozestavěni asi 50 kroků od sebe a postupně střílí. Pes, který je odložen volně a je klidný, obdrží na známku 4, pes připoutaný na vodítku známku 3. Pro loveckou upotřebitelnost jsem zastáncem „jisté trojky“. Při zkouškách jsem totiž zažil situace, kdy honci vyhnali z leče např. srnčí zvěř a volně odložení, do té doby jinak klidní psi byli „v trapu“ a na zkouškách neobstáli. Proto ani tuto zdánlivě jednoduchou disciplínu nelze podceňovat, ohař by měl být připraven na všechny možné rušivé vlivy.
Pokračování v příštím čísle (práce ve vodě).
Foto archiv autora
Autor:
Mgr. Jaroslav Rataj
