od Bouňovské studánky

 

Přinášení velmi výstižně popisuje nestor české kynologie František Houska: „Dobře vycvičený pes musí na povel svého pána uchopiti a přinésti každý předmět, který může mordou obsáhnouti a unésti. Uchopení má se státi na správném místě, aby předmět byl v rovnováze, a jedním přiměřeně energickým chvatem, aby nebylo třeba oprav držení. Přinášení děj se co nejrychleji a nejkratší cestou. Pes usedne před pána a drží předmět s pozdviženou hlavou tak dlouho, až je mu odebrán. Vše má se státi na pouhý rozkaz „přines“ nebo „aport“, doprovázený podle potřeby pokynem ruky ve směru, kde předmět leží. Pán vyčká klidně na místě příchodu psa; je chybou choditi mu vstříc nebo odebírati mu předmět, dokud pes klidně neusedl před ním. … Tato definice přinášení je tak jednoduchá a výkon dobrého přinašeče tak samozřejmě prostý, že nezkušený by sotva uvěřil, kolik práce a trpělivosti je často zapotřebí k dosažení výsledného efektu.“

           

Přinášení je disciplína, kterou je nutné psa naučit. Někteří psi již od útlého věku sami přinášejí různé předměty a s použitím hravé metody z nich vyrostou bez větších problémů aportéři, avšak většinou nepříliš spolehliví. Hravá metoda výcviku přinášení je založena pouze na rozvíjení vlohy k přinášení formou hry a zábavy v požadovaný cyklus cviků, zakončený předáním aportovaného předmětu (později zvěře) vůdci. Tato metoda však má své úskalí. Pes totiž aport stále považuje za hru a přestane-li ho tato hra bavit, jde se rozptýlit něčím jiným. Sám jsem svého prvního psa, který byl vášnivý aportér, cvičil touto metodou a při výcviku jsme zpočátku dosahovali skvělých výsledků. Jednoho dne v červenci jsem s ním cvičil přinášení „vycpaniny“, a když jsem se již chystal jít domů, přijel kamarád. Pochopitelně jsem se chtěl pochlubit a několikrát (ne však více než třikrát) mu předvedl přinášení. Vždy to dopadlo bezvadně. Vzápětí po kamarádově odjezdu přijel můj strýc, jemuž jsem chtěl rovněž předvést, jak můj pes ukázkově přináší. Vzal jsem „vycpaninu“, odhodil ji a zavelel „aport!“. Pes rychle vyběhl, „vycpaninu“ nosem převalil a … šel si hrát. Naše představení skončilo neslavně. Okamžitě jsem hledal radu v knize Josefa Kvíze Výchova a výcvik ohaře. Od té doby hravou výcvikovou metodu přinášení nepoužívám a jsem přesvědčen o tom, že pro výcvik ohaře, který musí střelenou, postřelenou či jinak poraněnou drobnou zvěř nebo šelmu přinést za každé situace, není vhodná. Pes cvičený hravou metodou může v nejnevhodnější okamžik, nejčastěji na zkouškách, selhat a ani v praxi na něj nebude příliš velký spoleh.

 

Metodou vedoucí ke spolehlivému aportu je přinášení s donucením. Na úvod chci upozornit, že při výcviku přinášení s donucením nepoužívám parforsní metody. Ty jsou určeny výhradně zkušeným cvičitelům a lze je použít až tehdy, když ostatní metody výcviku přinášení selžou. Jsem přesvědčen o tom, že průměrného ohaře lze naučit spolehlivě přinášet i bez těchto metod, byť určitý stupeň nátlaku je nutný.

S výcvikem přinášení doporučuji začít až tehdy, když je pes fyzicky a duševně vyspělejší. Skoro vždy jsem s ním začínal až po absolvování zkoušek vloh (ZV), tedy počátkem května, a do zářijových podzimních zkoušek jsem vše bez větších problémů zvládnul. V té době zpravidla šlo o téměř roční psy. Obdobně jsem v květnu začal s výcvikem fenky, která byla na počátku daného měsíce teprve osmiměsíční. Přesto výcvik bez problémů zvládla. Nedoporučuji však začínat se systematickým výcvikem, a to ani hravou metodou, před dokončením šestého měsíce.

           

S výcvikem začínám zásadně doma v místnosti, na kterou je pes zvyklý. Je nutné mít psa připnutého na vodítku, aby v případě, že se mu bude výcvik příčit, nemohl odbíhat. Cvičím tak, že usednu na židli, psa posadím jeho levým bokem před sebe a jednou nohou přišlápnu vodítko volně spuštěné k zemi. Dlaň levé ruky s nataženými sevřenými prsty kromě palce dám ukazovákovou hranou psovi před mordu a velím „aport!“. Napoprvé se zpravidla nic nestane: pes je udiven, co po něm chci. Proto nechám levou dlaň stále nataženou psovi před mordou a pravou rukou vezmu psa svrchu za mordu. Znovu velím důrazně „aport!“ a palcem z levé strany a ukazovákem z pravé strany přitlačím psovi pysky na horní špičáky. V okamžiku, kdy pes kvůli mírné bolesti pootevře mordu, pohotově mu vsunu dlaň levé ruky do mordy a přestanu tlačit na pysky. Psa chválím a pravou rukou, kterou jsem mu působil bolest, ho hladím po hlavě. Pes se obvykle nejdříve brání, snaží se dlaň vytlačit jazykem z mordy, nebo se jí chce zbavit maximálním otevřením čelistí a pohybem hlavy do stran. V takovém počínání  mu zabráním tím, že palcem levé ruky, jejíž dlaň má pes v mordě, mu zvedám dolní čelist a volnou pravou rukou mu zlehka přitlačuji čelist horní. Snažím se mu uzavřít dlaň v mordě a vše doprovázím povelem „drž!“. Po chvilce velím „pusť!“, uvolním tlak na čelisti a dlaň z mordy vyjmu. Bezprostředně poté je nutné psa pochválit a také odměnit.

Za chvíli vše opakuji. Je velice důležité, aby pes v případě, že neuposlechne na první povel „aport!“, pociťoval intenzivní přitisknutí pysků na špičáky. Při prvním náznaku, že chce ruku „brát“, však musím s tisknutím pysků okamžitě přestat. Nácvik s rukou, resp. dlaní vůdce je důležitý kvůli tomu, aby se pes naučil aportovat s citem a přinášenou zvěř nemačkal. Tento cvik je dobré opakovat pouze tři- až čtyřikrát za sebou, avšak několikrát denně, přičemž obměňujeme pravou a levou ruku, aby se nácvik nestal monotónní. Nelze přesně říci, jak dlouho je třeba tuto fázi cvičit, neboť vše závisí na duševní vyspělosti a chápání každého psa. Cílem výcviku by však mělo být to, že dám-li psovi dlaň před mordu a zavelím „aport“, pes se pro ni sám natáhne, plně ji uchopí a teprve na povel „pusť!“ sevření uvolní. Doporučuji dát dlaň občas psovi před mordu, nechat ji chvíli před ní a pak ji bez jakéhokoliv povelu zase stáhnout. Pes by po ní neměl chňapat bez povelu „aport“. Chňapne-li po ruce, okřiknu ho „fuj!“. Teprve pak je možné přejít na další část výcviku, při němž ruku nahradím dřevěným kozlíkem.

           

Stále cvičím v místnosti nebo na vhodném klidném místě na dvoře či na zahradě. Psa posadím před sebe a zopakuji celý cvik s rukou. Pochválím ho a pohladím. Pak mu před mordu dám dřevěný kozlík a velím „aport!“. Váhá-li pes s uchopením, opět si vypomůžu tlakem pysků na špičáky (mnohdy bude stačit dát ruku nad mordu). Po chvíli držení velím „pusť!“ a kozlík odeberu z mordy. Uchopí-li pes kozlík bez nutnosti tlačit na pysky, pochválím ho a odměním. Jestliže však musím vyvolat správnou reakci tlakem na pysky, psa nechválím a cvik zopakuji ještě jednou. Pes obvykle velmi rychle pochopí, že je lepší na povel „aport!“ uchopit kozlík, než si nechat mačkat pysky. Pokud pes pracuje správně, je důležité chválit ho a povzbuzovat. Nelze však zapomínat na to, že pes smí pouštět kozlík zásadně pouze na povel „pusť!“. Proto dobu, po kterou psa nechám kozlík držet, různě střídám a prodlužuji. Důležité rovněž je, aby pes kozlík „nevyplivoval“. Pokud se to děje, vypomůžu si povelem „drž!“ a podepřením mordy zespodu rukou. V této fázi výcviku doporučuji používat více kozlíků, např. malý a větší, středně těžký a těžší. Osvědčil se mi i srnčí shoz.

Jakmile pes zvládá i tento cvik, tedy uchopení tzv. „z ruky“ i při střídání kozlíků, začne nejdůležitější fáze výcviku, a to uchopení kozlíku ze země. Toho docílím tak, že psovi nedávám kozlík před mordu, ale o něco níž a velím „aport!“. Pes musí sklonit hlavu, vzít kozlík a narovnat se. Pokud se mu nechce, uchopím ho rukou za mordu, stisknu popsaným způsobem pysky a zároveň mu přitlačím hlavu ke kozlíku. Pes obvykle rád kozlík uchopí, protože tlak na pysky vzápětí ustane. V této fázi je důležité mírným tlakem na spodní čelist, zásadně ne na kozlík, zvednout hlavu psa, aby si zafixoval správnou polohu při předávání. Kozlík postupně dávám níž a níž, až ho položím na zem a pes ho musí sám zvednout. Může však nastat situace, že pes zvedá kozlík pouze v případě, že ho na zemi držím rukou. V takovém případě jsem si vypomohl cihlami, na které jsem kozlík položil před psa. Cihly jsem nejprve postavil na výšku, kozlík jsem držel, načež ho pes ukázkově vzal a předal. Poté jsem kozlík nechal položený a nedržel ho. Pes ho vzal a odevzdal. Následně jsem položil cihly na bok, pak naplocho a nakonec jsem je roztáhl od sebe a kozlík položil mezi ně na zem. Pes musel vždy kozlík uchopit a odevzdat, za což dostal odměnu. Druhý den jsem cihly odstranil a pes zvedal spolehlivě kozlík ze země a bez problémů ho odevzdával.

Může se stát, že pes si při zvedání kozlíku ze země nejprve před kozlíkem lehne. Není to na závadu, jen je důležité psa třeba i tahem za vodítko nebo povelem ukazováku posadit, aby si zvykl na předávání vsedě.

Teprve poté, co pes zvládá zvedat kozlík ze země a správně ho vsedě odevzdávat, lze přistoupit k přinášení na zprvu kratší vzdálenost. I tuto fázi lze začít cvičit v místnosti, ale postupně je vhodné přejít na dvůr či zahradu. Stále však platí zásada chválit a odměňovat, pokud se něco podaří. Kozlík položím asi metr až dva před psa tak, aby na něj z místa, kde sedí, nedosáhl a velím „aport!“. Mírně trhnu vodítkem a povelem „kupředu!“ přivedu psa ke kozlíku, kde znovu velím „aport!“. Pes by se měl sehnout a uchopit kozlík. Vůdce se s ním následně vrátí na místo, kde pes seděl na počátku cviku. Pokud si pes lehne a uchopí kozlík, zvednu ho tahem za vodítko a vedu zpět na místo, odkud vyšel. Nejeví-li pes o kozlík zájem nebo nechce-li ho uchopit, stisknu mu známým chvatem pysky a hlavu přitáhnu ke kozlíku. Pes ho zpravidla rychle a ochotně uchopí. Se psem, pevně držícím kozlík v mordě, se vrátím na místo, odkud jsem ho pro kozlík odváděl a vyčkám, až dosedne. Je možné použít povel „sedni!“, ale pes by měl mít z předchozího výcviku již zafixováno, že nesený předmět se odevzdává vsedě. Poté mu na povel „pusť!“ odeberu kozlík. Teprve nyní je cvik správně proveden a psa lze pochválit a odměnit. Při odebírání kozlíku doporučuji nechvátat. Při předávání se mi osvědčilo navázat se psem oční kontakt a teprve poté velet „pusť!“. Tento cvik opakuji na vodítku a postupně prodlužuji vzdálenost mezi psem a kozlíkem. Nedoporučuji však kozlík před psem odhazovat, neboť mu to připomíná hru. S prodlužovanou vzdáleností vyměním běžné vodítko za šestimetrový barvářský řemen, psa odložím a odnesu kozlík na viditelné místo asi 20–30 m před něj. Vrátím se, psa posadím, povzbudím poplácáním na předhrudí a s povelem „aport!“ se společně s ním rozběhnu ke kozlíku, aby musel také běžet. Zpravidla běží s radostí, ale stále ho mám na řemeni pod kontrolou. Využiji delšího řemene k tomu, že ho nechám doběhnout ke kozlíku samotného. Když pes kozlík uchopí, začnu se vracet k místu, kde byl pes původně odložen a vyčkám na správné předání. Když pes zvládá i tento cvik spolehlivě a s radostí, lze ho pro aport vyslat volně.

Stále platí, že jakmile pes provede cvik bezvadně, je nutné pochválit ho, polaskat a odměnit. Tímto způsobem se dá zvládnout základní výcvik přinášení, který by neměl trvat déle než tři týdny.

           

Po třech týdnech výcviku pes obvykle kozlík spolehlivě přináší. Je však třeba, aby si zvykl na přinášení zvěře. Zásadně ale nedoporučuji, aby byl v této fázi výcviku kozlík nahrazen bez předchozí pečlivé přípravy „vycpaninou“ či zvěří. Přecházím-li na „vycpaninu“ a později na srstnatou a pernatou zvěř, vždy začínám jako na počátku výcviku, tedy tak, že „vycpaninu“ (později zvěř) dám psovi před mordu a velím „aport!“. Nechávám tedy brát psa „vycpaninu“ nejprve „z ruky“ a stále raději na vodítku, abych ho měl pod kontrolou. Pokud pes „vycpaninu“ nechce, vypomůžu si zmíněným tlakem na pysky. Následně nechám psa zvednout „vycpaninu“ ze země a teprve poté ji odnesu na dál. Stejně postupuji, začínám-li se zvěří.

Vzpomínám si, že jsem cvičil fenu českého fouska, která velice dobře aportovala vše, co znala. Asi týden jsem ji cvičil se „zajícovatým“ domácím králíkem a fena ho bezvadně nosila. Z králíkárny jsem vzal černého králíka, po utracení ho nechal vychladnout a druhý den jsem ho před fenou odhodil k přinesení. Fena k němu došla, zjistila, že to není „ten její“ a vrátila se. Začali jsme tedy znovu „z ruky“, fena za hodinu nosila králíka „jako nic“ a celý následující týden rovněž. Chtěl jsem u ní přinášení ještě „dopilovat“, a tak jsem sáhl pro dalšího králíka, tentokrát bílého. Nastala stejná situace jako s černým králíkem, a tak jsme si museli poněkud ostřeji zopakovat několik přinášecích cviků a chvatů. Následně jsem vzal z králíkárny dalšího králíka a fena ho musela brát ještě teplého přímo z ruky a pak ze země. V jednu chvíli jsem střídal najednou asi tři králíky a vyplatilo se to: aport jsme nakonec výborně zvládli.

Přinášení „na viděnou“ je pouze jedna část podzimních zkoušek a zpravidla se zkouší na teplé pernaté a srstnaté zvěři. Proto před zkouškami doporučuji vyzkoušet teplou jak pernatou, tak srstnatou zvěř. Teplá zvěř má svá specifika, je měkká (např. králík se „přelévá“), takže je nutné, aby si na ni pes zvykl. Nelze se spoléhat na to, že když přináší kachnu, bude nosit i „zapeřeného“ bažanta. Jistě bude, ale musí na to být připraven. Zároveň doporučuji i při této disciplíně používat pomocníka, který zvěř před psem odhodí. Na zkouškách to dělá jeden ze dvou rozhodčích, a proto by měl být pes zvyklý na to, že mu zvěř odhazuje i někdo jiný, než vůdce. Předejde se tak mnoha neúspěchům.

           

Důležitými disciplínami podzimních zkoušek jako základních zkoušek lovecké upotřebitelnosti jsou dohledávky pernaté a srstnaté zvěře a vlečky s pernatou a srstnatou zvěří. Dohledávky a vlečky je třeba cvičit zásadně se zvěří, příp. s „vycpaninou“, a to proto, že kozlík postrádá pach zvěře. Při nácviku dohledávek doporučuji – stejně jako při vlečkách – používat pomocníka, nejlépe dva, aby se mohli střídat a pes nepřivykl jejich pachu. Nejprve s pomocníkem zopakujeme přinášení na viděnou se zvěří. Pak odložím psa za keř nebo terénní nerovnost tak, aby pomocníka, kterého pošlu odhodit zvěř, nemohl vidět. Pomocníka musím sledovat a pamatovat si místo, kam zvěř odhodil. Vyzvednu odloženého psa a zásadně proti větru, pokud možno kolmo na stopu pomocníka, ho s povelem „hledej, ztratil!“ vypustím na dohledávku. Psa bedlivě pozoruji, a když vidím, že odhozenou zvěř navětřil, čekám na jeho reakci. Zpravidla sám bez povelu ke zvěři dojde, přinese ji a odevzdá, protože chvíli před tím stejnou zvěř přinesl „na viděnou“. Psa pochválím a odměním. Váhá-li pes u zvěře, důrazně velím „aport!“. Neuchopí-li pes zvěř ani po takovém povelu, přivolám ho, připnu na vodítko a spolu dojdeme k pohozené zvěři. Za naučeného tlaku na pysky velím „hledej, ztratil, aport!“ a přinutím psa uchopit zvěř a donést ji na místo, kde jsem ho připnul na vodítko. Psa pochválím, ale neodměňuji. Cvik zopakuji s pomocníkem tak, aby ho pes neviděl, přičemž celý cvik provádím na dlouhém řemeni. Při opakování cviku velím „hledej, ztratil, aport!“, přičemž je nutné, aby slovo „aport“ zaznělo, ale důraz byl přenesen na „ztratil“. Jakmile pes navětří zvěř a uchopí ji, vrátím se na místo, odkud jsem ho vyslal na dohledávku. Při správném předání zvěře psa pochválím, odměním a v danou chvíli výcvik ukončím.

Při nácviku dohledávky musíme pamatovat na to, že na zkouškách se nesmí používat povel k přinesení („aport“, „přines“ apod.) Tuto disciplínu psi zpravidla dělají rádi, mají-li dobře zvládnuté základy aportu.

           

S vlečkami je to obdobné jako s dohledávkou. Opět je nutné cvičit s pomocníkem, jemuž je však třeba vysvětlit, jak má vlečku táhnout. První vlečku nechám natáhnout zásadně rovnou a dlouhou maximálně 80 kroků. Není snad nutné připomínat, že vždy po větru. Počkám, až se pomocník v dostatečné vzdálenosti od položené zvěře ukryje, psa odepnu z vodítka a připnu na vypouštěcí šňůru a s povelem „stopa, stopa, aport!“ celou vlečku se psem v klusu vypracuji. Na konci vlečky velím „aport!“ a klusem se vracím na nástřel. Při jednom cvičení nedělám více než dvě vlečky. Domnívám se, že je lepší udělat dvě ráno a dvě odpoledne, než čtyři najednou. Druhý den nechám natáhnout vlečku delší a ještě první vlečku celou proběhnu se psem. Při druhé vlečce jeden konec vypouštěcí šňůry po třiceti krocích uvolním, a psa nechám běžet samotného. Při vypouštění na psa naposledy křiknu „stopa, stopa, aport!“. Když vidím, že doběhl ke zvěři a uchopil ji, rozběhnu se zpět na nástřel.

Pak již zpravidla stačí přidat dvě změny ve směru tažení a prodloužit délku vlečky, přesně v duchu zásady „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Toto pravidlo ostatně uplatňuji i při nácviku dohledávek a vždy se mi to vyplatilo.

Smysl a význam přinášení snad nejlépe vystihuje ve své knize Ohař všestranný jako zachránce zvěře Karel Podhajský: „Za nezbytné výkony psů k honbě používaných považuji přinášení zvěře raněné a zhaslé za každých okolností, tedy i z vody, maje při tom na mysli někdy i několikadenní utrpení zvěře raněné, které může schopným a dobře vycvičeným psem býti zkráceno na vteřiny.“

Pevně věřím, že za nezbytné trpělivosti, vytrvalosti a důslednosti, které je při výcviku ohaře zapotřebí, se podle tohoto příspěvku podaří i mladým začínajícím kynologům vycvičit lovecky upotřebitelné „zachránce zvěře“.