od Bouňovské studánky

Ve dnech 25. a 26. září 2010 jsme se s naší Abynou účastnili (a ne nijak úspěšně) v Benešově klubových všestranných zkoušek ohařů. Již rozlosování, kdy jsem si vytáhl los č. 10, nám napovědělo, že se k nám štěstí moc nepřiklonilo, neboť losy č. 7 až 12 začínají v sobotu v lese a v neděli jdou na vodu a pole a my jsme to potřebovali přesně obráceně. Abyna má totiž les výrazně lepší než pole nebo vodu a i když je trochu unavená, v lese pracuje naprosto spolehlivě. Ostatně to prokázala i v sobotu.

            První disciplína byla ohrádka, neboli přenášení lišky přes překážku. Předvedli jsme pěknou radostnou práci bez jakéhokoliv váhání či otálení a s bezvadnou předávkou. Vysloužila si potlesk a od rozhodčích známku 4. Následoval klid na stanovišti, kde po zkušenostech mojí manželky psy zásadně vážu a tak jsme si vysloužili hodnocení „uvázaná, klidná“ a známku 3.  Pak jsme se spolu s pozdější vítězkou (los č. 9 – Alma z Lovčických tarasů) přesunuli na vlečky a jak vlečku se zajícem, tak s liškou zvládla Abyna na jedničku a od rozhodčích jsme obdrželi vždy známku 4. Po přesunu na drobné disciplíny v lese předvedla Abyna špičkové slídění i pěkné prohledávání  houštin a i zde dostala známky 4 a 4. Jako poslední disciplína na drobných byla dohledávka lišky v houštině. Vlezli jsme ve svahu do oplocenky, kde se měla nacházet liška. Abyna houštinu několika skoky prohledala a během necelých dvou minut lišku dohledala, předpisově uchopila a nesla ji ke mně. Ve svahu však nebyl prostor, kde by si mohla i s liškou usednout, tak se protáhla kolem rozhodčích a vynesla lišku ven z oplocenky až na asfaltovou cestu, kde s liškou v mordě usedla a vyčkala, až se za ní všichni kopcen nahoru vydrápali a na povel „pusť“ mi lišku bezvadně předala. I zde obdržela známku 4. Pak již měla následovat pouze „barva“. Měli jsme však delší, skoro dvouhodinovou pauzu, protože na barvách došlo k nějakému zdržení. Mezi tím jsme však několikrát zmokli a nakonec jsme se před deštěm ukryli v autě. Pořadí na barvách se losovalo a tak jsem se dostal na barvu jako pátý před kolegou Jardou Novotným. Původní záměr rozhodčích při šoulačce byl, abychom šoulali na asfaltové cestě, což jsem odmítl, neboť je to jednak naprosto proti přirozenosti a jednak u nás v lesích fakt vyasfaltované cesty nejsou a Abyna je nezná a nevím, jak by reagovala. I při klidu na stanovišti si chtěla lehnout na trávu a neležela na asfaltu. S rozhodčími jsem se dohodl, že budeme šoulat lesem opačně od barev. Jeden z rozhodčích se tedy vydal před námi do lesa směrem, kterým jsme měli šoulat. Když jsme se šli připravovat na šoulačku, bylo na Abyně evidentní, že stopa rozhodčího před námi ji moc zajímá a byla velice neklidná, protože takový způsob „šoulání po něčí stopě“ neznala. Popošli jsme proto ještě kus mimo stopu a začali jsme šoulat. Celá šoulačka byla perfektní a Abyna pracovala přesně, jak byla zvyklá a jak jsem její práci popsal a nahlásil. Když jsem ji naposledy odložil a šel jsem se ukrýt za strom, počítal jsem více jak 60 kroků, abych si vybral nějaký mohutnější. Když jsem napočítal do 200, vystřelil jsem a opět jsem čekal a počítal, bohužel, když jsem napočítal asi do 50, začalo mě to nutit na kašel. Dostal jsem strach, že když se rozkašlu, čubina ke mně přijde. Toto jsme neměli nijak nacvičené. Proto jsem se rozhodl vyjít z úkrytu a přivázat ji. Bezprostředně po té, co jsem ji uvázal, začal jsem kašlat „jak o závod“. Výsledkem byla údajně hrubá chyba v nedodržení časového limitu, neboť podle stopek jednoho z rozhodčích byla fena odložena pouze 3a půl minuty. Brali jsme trojku, protože kdybych se rozkašlal a fena za mnou přišla, tak jsme skončili. Bohužel ani barva tentokrát nebyla taková, jakou Abyna obvykle dělá. K loži jsme šli naprosto precizně, avšak lože mi tentokrát nijak neoznačila, ač u něj obvykle lehne a táhla mě k houštině. Rozhodčí mi oznámili, že jsme minuli lože bez označení. Pak jsem na Abyně viděl, že trochu bloudí a tak jsem ji musel usměrňovat. Ač jsem pobarvenou stopu nikde neviděl, poznal jsem na ní, že se dostala na barvu a spolehlivě jsme došli. Bohužel i zde jsme si vysloužili známku 3. Pak přišla naše nejhorší disciplína – vodění na řemeni. Chodíme volně u nohy předpisově, ale řemen nám prostě nějak překáží. I zde jsme obdrželi známku 3 a úspěšně ukončili první den.

            Druhý den byl pro nás poměrně krátký, od sobotního odpoledne vytrvale pršelo a my jsme začínali na vodě. Teploměr v autě mi u vody ukazoval pouhých šest st. C, no a Abyna do vody na ochotu skoro nevlezla. Kousek zaplavala ale opravdu málo a tak jsme dostali známku 0 a skončili jsme. Požádal jsem rozhodčí, zda bych si mohl udělat ještě přinášení kachny. Když mi kachnu vhodili do vody, Abyna se pro ni ochotně rozplavala, ale zhruba na půli cesty ke kachně si vše rozmyslela, otočila se zpět a bez kachny se začala vracet. To mi doposud nikdy neudělala a tak jsem ji musel důrazným povelem pro kachnu znovu poslat. Ještě ve vodě se otočila a pro kachnu doplavala a předpisově ji předala. Bohužel Abyna není takový vodomil, jako byl můj starý Vik, který ochotně nosil kachny, i když musel bořit ledovou tříšť na hladině rybníka nebo který se pro kachny dokázal i potápět. Prostě voda se nám nepovedla a na pole jsme se již nedostali.