Tři basseti je špatný počet
Po odjezdu naší malé Cleopatry se svými novými páníčky do nového domova nastal v naší basetí smečce tak říkajíc trošku menší chaos, zmatek a nepokoj. Má představa, že mé 3 bassetky budou společně spokojeně obývat společný kotec a jednu větší boudu (alespoň jim bude v zimě tepleji, jsem si tak v duchu říkala) se ukázala jako naprosto scestná a nereálná. Betynka coby matka Afrodity i Casandry už s oběma fenkami být zkrátka nechtěla. Došlo to tak daleko, že nejen každý večer po krmení chodila nervózně v kotci a kňučela (to už jsem znala z období minulých štěňat, kdy se takto projevovala při soužití s dvěma fenečkami, které jsem si z vrhu nechala), ale nakonec už jsem ji do kotce nedostala, ani když jsem ji nabízela jako úplatek piškot a mávala jsem jí s ním před čumákem. Věděla jsem, že nastala situace, která se musí neodkladně řešit. Betynku jsem vrátila zpátky do jejího původního kotce a její boudy, vběhla tam, jak když ji střelí. Říkala jsem si, no sláva, tak holt bude Betka bydlet sama, v zimě jí více nastelu, aby jí nebyla zima. Ale vše se vyvinulo úplně jinak. Jelikož Afra vyrostla s mámou v jedné boudě a byly zvyklé spolu, Afra se začala dobývat za Betynkou a ke Casandře do kotce už také nechtěla. Musela jsem je dát spolu a rázem zůstala malá Casandra sama, čímž nastal problém, který byl třeba řešit co nejdříve. Rozhodnutí bylo rychlé. V té době měla Pavlína Hrabovská volnou poslední bikolorku. Měla jsem původně v úmyslu si odchovat svou, ale toto řešení bylo podstatně rychlejší a se zárukou. Mě by se totiž určitě zase nepovedla, ani z posledního krytí, kdy otec byl bikolor se nenarodila bikolorní fenečka. Blondie z předešlého vrhu sice byla bikolorní, ale bohužel měla vadný skus a šla za svou sestrou do rodiny Jónových.
Po telefonátu, kdy jsem se na fenečku podrobně vyptala, jsme se s Pavlínou domluvily, že si pro ni v sobotu 17. listopadu přijedeme. A tak jsem si toho dne večer slavnostně přivezla z Valašského Meziříčí sice již pětiměsíční, drobnější, zato ale kouzelnou, vytouženou bikolorku jménem Chantal z Valachitu. Má úžasnou povahu, je to taková mazlivá „vtěrka“, ničeho se nebojí, vše jí zajímá. Již jsme zkusili pobarvenou stopu a musím říci, že jsem byla nad míru spokojená. Měla o ni ve svém věku veliký zájem, zvěř ji také velice zajímá, se zajícem docela obstojně třepala, od uloveného divočáka jsem ji ve finále musela odnést, tak doufám, že jí to vydrží i nadále a stane se z ní dobrý lovecký pes.
