od Bouňovské studánky

Je všeobecně známo, že na každou bolístku je potřeba náplast. A tak většina kynologů zastává názor, že nejlepší lék na ztrátu čtyřnohého kamaráda je pořídit si ihned nové štěně. Touto zásadou jsme se tedy řídili i my. Po ztrátě Aronky, našeho štěněte z prvního odchovaného vrhu českých fousků v naší chovatelské stanici, si cestou domů od veterináře zamluvil manžel fenku z vrhu Jardy Havláta. Ani se mne neptal a zkrátka to udělal. Nicméně si byl jist, že určitě nebudu proti. Štěňatům bylo tehdy teprve čtrnáct dnů, takže čekání na den „D“ bylo opravdu nekonečné. Než jsme se jeli alespoň podívat na ta sladká stvoření, zdálo se, že čas se nekonečně vleče a že se snad ani nedočkáme. Výběr byl opravdu těžký, štěňata byla prakticky všechna stejná. Rozhodovali jsme se mezi dvěma fenečkami, nakonec zvítězila ta podle nás s krásnější hlavou, i když na prvních pár dojmů vypadala o něco klidnější než její sestra. Ale první dojem leckdy vskutku klame. Cesta domů byla naprosto bez problémů, sice jako každé štěně, tak i naše Quanta dvakrát trochu zvracela, ale jinak cestovala bez problémů, velice klidná a hodná. Nicméně její klid se pomalu s pozvolným rozkoukáním začínal vytrácet. Velice rychle se zadaptovala, skamarádila se všemi dámami na našem dvoře a během pár dní řádila jak černá ruka. Na krmení nemá čas, u toho děláme psí kusy typu „za maminku, za tatínka“, na dvoře lítá, chvilinku nepostojí, neustále visí někomu na nohavici a mohutně s ní zápasí, svými mléčnými zoubky nás hryže o sto šest. Někdy podezřívám chovatele, jestli náhodou nekryl Luciferem. Máme z ní velkou radost a jen si přejeme, ať je zdravá, veselá, ať jí vydrží ten elán a neúnavnost pak i ve výcviku a práci co nejdéle.