Jdi na obsah Jdi na menu
 


Afroditka měla bolístku

23. 8. 2010

Minulý týden ve čtvrtek t. j. 19. srpna , ostatně tak jako každý den, jsem vyrazila s Afroditou a její mamčou Betynkou na každodenní venčící procházku po okolních loukách kolem naší chalupy. Afra statečně běhala všude za mámou, nikde nesměla chybět, nedej bože, kdyby čistě náhodou zanedbala důkladné očuchání nějaké zajímavé věci eventuelně nějakého hodně vonícího fujtajblu. Holky prošmejdily kde co, řádně se vyvenčily, cestou zpátky sluply pod hruškou nějakou spadlou hrušku a pomalu pokračovaly směrem do dvora. Betynka vběhla domů jako první, na Afroditku jsem musela čekat, protože v zahradě u sousedů (pokud se tedy té skládce obrostlé pralesem dá říkat zahrada) bylo ještě třeba vše řádně prozkoumat. Konečně jsem se dočkala i návratu Afroditky. Nic méně jsem se vyděsila, protože Afrinka šla velmi ztěžka, sotva se táhla a silně kulhala na zadní běh. To jsem ještě nevěděla, na který. Muž s hrůzou konstatoval, že má vykloubenou nohu. Tak jsme začali Afroditku ohledávat, nožky prošahávat, porůznu s nimi hýbat do všech možných stran. Afrodita neříkala nic. Zavřela jsem ji tedy s mámou do kotce a nechala ji v klidu. Betynka na ní dorážela, chtěla si hrát, ale dceruška neměla zájem. Ležela jak placička bez nálady na cokoliv. jsme šli s mužem krmit. Afra sice žrala, ale nejprve u toho stála na třech, pravou zadní nohu si odlehčovala. Teprve v tomto okamžiku jsem zjistila, že jde o pravou tlapku. Připadalo mi, že jí má i trochu oteklou. Ve finále se jí postoj na třech jevil natolik nepohodlný, že si k té večeři nakonec sedla. Pak následovalo postupné závěrečné čůrání všech členů naší smečky. Manžel chodí s Abynkou ven za vrata na cestu, já jsem basetky vypustila na dvoře. Afroditka udělala svou potřebu, ale chodit po dvorku se jí nechtělo. Lehla si přede mne a nechala si okukovat a prošáhávat onu bolavou nožičku. Manžel s Abynkou se už vraceli zpátky a Abuša se řítila k Afroditě s úmyslem ještě před spaním udělat nějakou tu lotrovinu a trochu si podle zvyku zablbnout a zařádit. Na řítící se Abynu však vystartovala máma Betynka, svým typickým chvatem doprovázeným hlubokým "rykotem" jí přišpendlila k zemi a k Afroditě jí prostě vůbec nepustila. Toto její chování mne naprosto překvapilo. Je neuvěřitelné, jak máma brání své nemohoucí mládě a je si vědoma, že je něco v nepořádku a že není vše tak, jak by mělo být. Nasměrovali jsme tedy všechny čuby do svých příbytků, aby se po večeři uložily ke spánku. Betynka vehementně ošetřovala své holčičce tlapičku, očuchávala jí, olizovala a věnovala jí  maximální mateřskou péči. V tu chvíli mi blesklo hlavou, že příčinou našeho trápení bylo nejspíš žihadlo, které utržila Afrina v sousedově džungli (tomu odpovídala i horká oteklá, do druhého dne však splasklá pravá zadní noha).

Dnes zase běhá Afra jako srnka. Stále ji sice pozoruji, jestli náhodou nekulhá, ale vše se jeví dobře. Mám však stále před očima ten rychlý start její starostlivé mámy opatřený výhružným štěkotem, aby zastavila kteréhokoliv vetřelce a nedovolila mu přiblížit se k jejímu „miminku“ (vážícímu skoro 30 kg), ať už přichází v dobrém či zlém. Takovou reakci jsem od žádné z našich dosavadních matek (jezevčice Frešiny, vendeénky Megginy) nikdy nezažila, ač obě mají nebo měly doma rovněž svoje štěňata.