Nelze si v úvodu odpustit k tomuto tématu naprosto výstižnou citaci Františka Housky z jeho skvělé knihy Lovečtí psi – jejich plemena, chov a výcvik (Odborné spisy Knihovny Stráže myslivosti, Novina Praha 1944 – str. 146), který v knize uvádí: „Vystavování splývá u ohařů s hledáním v nerozlučný celek a jest základem klidu před zvěří. Hledání jest prostředkem, vystavování cílem ohařovy práce před ranou. Sebelepší hledání by bylo bezcenným, kdyby ohař nalezenou zvěř nevystavil a tak pána k ráně nepřivedl. Nutno tedy klásti velikou váhu na to, aby vystavování bylo pevné, čímž rozumíme, že ohař před nalezenou zvěří musí tak dlouho klidně setrvati, až pán se přiblíží, poručí zvěř vypíchnout nebo sám ji vypíchne anebo psa odvolá.“ Tuto definici pana Housky považuji každému za naprosto srozumitelnou a myslím si, že ani po sedmdesáti letech nelze význam vystavování lépe vystihnout.
Současný platný zkušební řád pro zkoušky ohařů klade na disciplíny vystavování a postupování následující požadavky:
VYSTAVOVÁNÍ
Navětří-li pes zvěř, musí ji vystavit. Navětří-li ji na větší vzdálenost, může se k ní přiblížit a potom ji vystavit. Vystavování musí být pevné, což znamená, že pes je strnulý, nehybný včetně prutu (oháňky), až do příchodu vůdce. Stopu a dýchánek má jen naznačit. Vystavuje-li dýchánky a stopy na ZV či PZ nepokládá se to za chybu. Pokud pes vystaví 3x na třech různých místech, ve třech různých směrech bez prokázání zvěře obdrží z této disciplíny známku 0. Aby ohař mohl být z vystavování hodnocen, musí vystavování prokázat na divoké zvěři a pokud zvěř není, musí být před ohařem vypuštěna vyspělá, neporaněná pernatá zvěř, aby mohl disciplínu splnit. Zásadně není přípustné dávat známku 3, pokud pes vystavování neprokázal.
Chyby: vystavování míst bez zvěře (balamucení), zapírání zvěře, krátkodobé vystavování a návrat k vůdci. Opakované zapírání vylučuje psa z dalšího zkoušení. Nevystavuje-li v poli pernatou zvěř, i když k tomu měl možnost, je hodnocen známkou 0.
POSTUPOVÁNÍ
Vystaví-li pes zvěř na větší vzdálenost, může před vůdcem volně postupovat do její blízkosti, aniž ji vyrazí. Není chybou, dostane-li pes k postupování tichý povel. Ubíhá-li pernatá zvěř před psem, musí tento za ní postupovat tak, aby s ní byl ve stálém kontaktu horním nosem.
Ustalování je vynikající vrozená vlastnost a zapisuje se do průkazu původu psa.
Chyby: příliš rychlé postupování, postupování do těsné blízkosti zvěře až tuto vyrazí, nezájem o postupování ani po opětovaných povelech vůdce. Nepřípustné je psa k postupování strkat, táhnout. Pes, který odmítá postupovat, může být hodnocen až známkou 0. Výjimkou k nepostupování je pouze vystavení zvěře na velice krátkou vzdálenost.
Z popisu disciplín ve Zkušebním řádu a z definice vystavování pana Františka Housky je zřejmé, že vystavování naprosto úzce souvisí s hledáním. Vystavování je typická vrozená vlastnost ohaře, která se dědí, avšak lze ji poměrně s úspěchem naučit (stejně jako aport). A protože je známo, že „naučené se nedědí“, a jako chovatelé nemáme zájem, aby se u psů rozšiřovalo „naučené vystavování“ na úkor typicky vrozeného, vystačím si s konstatováním, že lze ohaře naučit vystavovat, ale takový ohař je pro budoucí chov absolutně bezcenný. Každý, kdo učí fouska vystavovat a pak se jej snaží „procpat“ do chovu, chovu českého fouska škodí.
Nezřídka se stává, že štěně (nebo mladý psík) okolo pěti měsíců při pravidelných procházkách honitbou sám začne spontánně vystavovat. Psa vodíme hledat jak na větších i menších lánech, též již ve vzrůstajících krytinách, kde může být skryta zvěř. Nepodaří-li se nám (což je poslední dobou prakticky ve všech honitbách neobyčejně častý jev) dostat se k živé drobné zvěři musíme si vypomoci „náhražkami“. Já jsem s úspěchem vyzkoušel živé „japonské“ křepelky a uspaného holuba. Bažanti z umělých odchoven nejsou k tomuto účelu nejvhodnější, neboť pes po jejich vystavení má tendenci „jinak vonící“ bažantí zvěř aportovat. Vím, že někteří cvičitelé používají i „umělé“ atrapy „navoněné“ příslušným koncentrátem. Tuto metodu jsem nevyzkoušel, nikdy jsem ji nepoužíval, a tak nemohu referovat o jejich výhodách či nevýhodách. Když pes pevně vystaví koroptve (nebo zalehlého zajíce), ty vůdce „vyšlápne“. Koroptve vzlétnou nebo zajíc odbíhá stejně jako „jako při běžném lovu“. Pes by měl zůstat klidný, případně může daunovat a za to jej vůdcem vydatně pochválen. Zpravidla však tomu tak není a pes nám vyvstalou zvěř obvykle prožene. U mladého psa by nám tento v budoucnu nežádoucí projev neměl vadit, neboť ukazuje na jeho loveckou vášeň. Nehledě na to, že při zkouškách vloh je disciplína „stopa živé zvěře“ běžně zkoušena. Pro staršího psa je tento projev nežádoucí a vypomůžeme si „daunem“, abychom zamezili štvaní zajíců a docílili potřebného klidu před zvěří. Při počátečních fázích výcviku „cíleného“ vystavování nedoporučuji používat výstřel (klid po výstřelu doporučuji cvičit již při pochůzkách honitbou od 4-5 měsíců a zásadně s pomocníkem, který bude střílet nejprve v povzdálí), tel lze připojit až při několikátém pevném vystavení. Prožene-li nám mladý pes zajíčka, tak to až tak dalece nevadí. Zastávám názor, že čím více si jich v mládí prožene, tím rychleji pochopí, že zajíce stejně nedožene a obvykle se po pár krocích již sám otočí a vrátí se zpět. Nicméně abychom vyvolali žádoucí reakci, v okamžiku, kdy se nám pes „z pronásledování zajíčka“ vrátí, proti větru jej zavedeme na místo, kde se nachází zaječí záleh, a psovi velmi důrazně velíme daun v okamžiku, když vidíme, že pes „pekáč“ navětřil.
Při správném vystavení se musí pes zastavit, „napne se“, jakoby ustrne a vystaví zvěř. Hlava a nos psa vždy směřuje k ukryté zalehlé zvěři. Vůdce psa potichu chválí a je připraven jej zadaunovat, aby zvěř nevyrazil a neprohnal. Zásada je přistupovat ke psu od zadu směrem k jeho hlavě. Nikdy se nesmíme přibližovat k hlavě psa z boku, zejména je-li předpoklad, že může vystavovat koroptve, které jsou obvykle v hejnku poněkud rozlezlé (posuzoval jsem na jednom LFT na Konopišti vynikajícího českého fouska, dnes chovného psa, který fantastickým způsobem po excelentním hledání pevně vystavil bažantí zvěř, jeho vůdce si to však naprosto nesmyslně a bezdůvodně namířil k jeho boku a přímo před hlavu psa. Svým příchodem vypíchl zalehlou bažantí slepici, kterou takřka nahnal psovi do mordy. Pochopitelně, že pes za zvěří přímo letící mu na mordu zaskočil a pronásledoval ji. A neobstál…).
Když pes zastaví a vystavuje skřivánky, je to obvykle znakem jeho velice citlivého nosu, ale skřivánci se u nás neloví (v Itálii je vystavování skřivanů velice ceněno), a proto na jeho vystavení vůdce nedbá, pobídne psa slovy „fuj“ nebo „nesmíš“ a ten buď na příště skřivany vůbec vystavovat nebude, nebo je pouze naznačí. Pokud je značí i opakovaně, opakovaně velíme fuj a vystavování ignorujeme. Když by pes během hledání pevně vystavil dýchánek koroptví nebo prázdné čerstvé zaječí lože, je nutno jej v klidu odvést za obojek nebo na vodítku proti větru a znovu jej nechat hledat. Za vystavení zvěře je nutno psa vydatně pochválit. Pokud se opakovaně stane, že pes vběhne mezi koroptve, aniž by je vystavil, sám si vypíchne zajíce a prožene jej, aniž by před tím vystavoval, nebo alespoň zvěř značil a postupoval k ní, je možno uvažovat o tom, že pes může mít špatný nos, nezkušenost nebo i neukázněnost. Proto je nutné psa nutno obezřetně navádět na zvěř, zadaunovávat ho před ní a za to ho vydatně chválit. Měl jsem fenu českého fouska, která bezvadně vystavovala bažantí zvěř i zajíce, odnaučil jsem jí zajíce honit, ale nikdy jsem ji nenaučil vystavovat koroptve. To prostě nedokázala vžy bez jakéhokoliv náznaku vystavení skočila přímo do středu hejnka a pak koukala, jak se koroptve rozlétávají na všechny strany. Skřivany absolutně ignorovala.
Stane se, že pes při hledání vystaví, ale poněkud krátce a nepevně a pak zpravidla plíživě popochází směrem, kterým ukazuje jeho hlava a nos. Následně opět ustrne a vystaví, opět postupuje a přejde do pevného vystavení, jde o typické postupování, kdy pse se zvěří, která je v pohybu a odchází, nosem udržuje kontakt, aby umožnil vůdci její ulovení. Může se stát, že je před psem skutečně zvěř (koroptve, bažant), která odchází a pokud pes zvěř jakoby předběhne a postaví se proti směru jejího předpokládaného úniku, jde o tzv. „ustalování zvěře“, tedy vlastnost, která se u ohaře zvláštně cení, dokonce až tak, že prokáže-li je pes na zkouškách, rozhodčí její prokázání zapisují psovi do průkazu původu.
Na začátku popisu vystavování jsem doporučoval nechat mladého psa honit zajíce. To je opřenu o jednu příhodu z praktického lovu, když se u nás ještě kolem roku 1996 lovili zajíci. Můj pes Viki při společném honu na drobnou zvěř (jo to byly časy) překrásně pevně vystavil zajíce, jeden z našich rychlých honců se k němu překotně vydal a než jsem stačil cokoliv říci nebo udělat, zajíce sám vyšlápl. Pes zůstal absolutně klidný a za zajícem se nehnal. Počkal jsem si, až zajíc kousek odběhne a po zajíčkovi jsem střelil. Viděl jsem, jak šla rána těsně za zajíce, a byl jsem přesvědčen, že jsem jej chybil. To již Vik nevydržel a za zajíčkem se do kopce pustil. V dlouhém táhlém kopci najednou začal náskok zajíčka zkracovat, zaběhli za horizont a po chvíli se Vik vítězoslavně vracel se zajíčkem v mordě. „Ohledáním“ zajíce jsme zjistili, že měl pouze jedním brokem prostřelen zadní běh a to v kůži mezi kostí a napínací šlachou. Ani šlacha ani kost nebyly výstřelem zasaženy a jinak „trefený“ zajíček taky nebyl. I ten jeden brok však stačil, aby můj Vik poznal, že zajíc je přímo pro něj „stvrořenej“.
