Opakovaní stejných chyb různými vůdci, které jsem zjišťoval při posuzování podzimních zkoušek nebo při ověřování vrozených loveckých vlastností českých fousků mne přivedlo k myšlence popsat způsob jak cvičit hledání. Smyslem tohoto příspěvku je tedy pokud možno co nejjednodušším způsobem vysvětlit cvičitelům, jak vycvičit českého fouska správnému hledání.

            Hledání je sice typickou vlohovou disciplínou, na které se ve velké míře projevuje vedle vrozené chuti do práce i kvalita nosu, ale při správném vedení lze i velmi průměrně „vlohově nadaného“ fouska vycvičit na „velmi dobré“ hledání.

            Vážený a uznávaný kynolog František Houska ve své knize „Lovečtí psi – jejich plemena, chov a výcvik“ (Odborné spisy Knihovny Stráže myslivosti, Novina Praha 1944 – str. 141), k hledání uvádí: „Nic nesvědčí o fysické i lovecké zdatnosti psově tak neklamně, jako způsob jeho   h l e d á n í   v    p o l i .   A není pro mne také většího požitku, než pozorovati dobrého psa při jeho práci! Již ta okolnost, jak si zabere vítr, jak si zajde ke krytu, který má prohledati, a s jakou rychlostí to činí, resp. jak rychlost hledání přizpůsobuje poměrům, stačí úplně k posouzení jeho hodnoty, ale i jeho inteligence a chuti k práci.

            Hledání musí býti  r y c h l é ,   s o u s t a v n é   a  v y t r v a l é , má-li býti dobré. Ovšem nemožno po mladém psu žádati, aby si tak vedl hned při prvním vstupu do pole. On musí napřed poznati, o co se jedná, a musí cvikem získati potřebnou sílu a dovednost.“

            Současný platný zkušební řád pro zkoušky ohařů klade na disciplíny hledání, vrozená chuť k práci a nos následující požadavky:

HLEDÁNÍ

Časový limit: 15 – 20 minut

a) Systém

Pes má hledat vysokým nosem a využívat dobrý vítr, tak, aby nepřešel žádnou zvěř, která by mohla být ukryta v prohledávaném prostoru. Vůdce psa postupuje při hledání proti větru a pes při příčném hledání “krájí“ vítr. Ideální je hledání do stran, ne příliš dopředu, otočky (změna směru) proti větru. Pes musí rozsah hledání přizpůsobit krytině a konfiguraci terénu, aby byl v neustálém kontaktu s vůdcem. Pes má projevit samostatnost v práci, musí však reagovat na pokyny vůdce a dát se usměrňovat.

Všichni psi se musí zkoušet v přibližně stejných krytinách. Doba hledání je 15 – 20 minut.

Nepřijde-li pes v této době na zvěř a neprokázal-li požadavky na něj kladené ani při společném honu, hledání se přeruší a pes se opět vypustí později a hledá nejdéle 20 minut.

Chyby: nesystematické hledání, obíhání vůdce, hledání v blízkosti vůdce, hledání zrakem, daleké hledání před vůdcem, vzdalování se z vlivu vůdce, opakované otáčky po větru.

b) Rychlost

Pes má hledat cvalem. Pouze při ověřování zapachovaných míst (např. stopy, lože, dýchánky) může zvolnit, případně se i krátce zastavit. Po krátkém ověření musí pokračovat v hledání opět cvalem. Rozhodčí respektuje hledání klusem u plemen, která tento způsob mají uveden v pracovním standardu. Hledání musí být rychlé a systematické, nikoliv však překotné a bezhlavé. Po celou dobu hledání má být rychlost stabilní. Rozhodčí bere v úvahu povětrnostní vlivy (teplota, vlhkost vzduchu a krytiny) a konfiguraci terénu.

Chyby: pomalý pohyb, přecházení do klusu, překotné hledání.

c) Vytrvalost

Pes má po celou dobu hledání udržovat stejnou rychlost pohybu, nesmí umdlévat a výrazně zvolňovat s ubíhajícím časem, má neustále projevovat úsilí vyhledat zvěř a vnímat pokyny a povely vůdce. Rozhodčí bere v úvahu vliv počasí (teplota, vlhkost vzduchu a krytiny).

Chyby: nerozložení sil, umdlévání, ztráta zájmu vyhledat zvěř.

VROZENÁ CHUŤ K PRÁCI

Hodnotí se na zkouškách vloh. Po celý čas hledání se posuzuje ochota, s jakou se pes snaží vyhledat a vystavit zvěř. Nejlépe se hodnotí pes, který za těžkých povětrnostních podmínek vytrvale s chutí hledá zvěř. Z celkového chování psa je vidět, že pracuje s vrozenou chutí a radostí.

Chyby: malý zájem o práci, stálé povzbuzování, nepřesvědčivé plnění rozkazů.

NOS

Při posuzování nosu je třeba si všímat, na jakou vzdálenost pes navětří zvěř, rychlosti při hledání, větru (jeho síly), vlhkosti a teploty vzduchu, druhu půdy, porostu, druhu zvěře a délky hledání (času). Pes nemusí zvěř vystavit hned, může jít po jejím pachu a potom ji vystavit na kratší vzdálenost. Vzdálenost je třeba posuzovat vždy od prvého navětření a ne od vystavování. Je třeba přihlížet k tomu, že se pes při práci s bažantí zvěří k ní přiblíží na kratší vzdálenost, než ji pevně vystaví. Jemnost nosu se posuzuje během celých zkoušek. Přecházení zajíců ještě nemusí být známkou špatného nosu.

Chyby: navětření zvěře na kratší vzdálenost při příznivém větru, soustavné vystavování dýchánků a míst, kde se zvěř zdržovala.

Poznámka: Jestliže LZ kvalifikuje psa v určitých případech, jako lovecky upotřebitelného, je třeba na těchto zkouškách také hodnotit kvalitu nosu. Je to možné, především při slídění nebo dohledávce. Rozhodčí během slídění pozoruje práci psa a podle vzdálenosti, na kterou zvěř navětřil, si ověřuje kvalitu jeho nosu. Když během slídění nepřijde pes do styku s živou zvěří, ověří se kvalita jeho nosu při dohledávce. Zde je třeba sledovat, na jakou vzdálenost pes navětřil pohozenou zvěř, zda s vysokým či nízkým nosem a za jaký čas ji dohledal. Doplňující poznatky o kvalitě jeho nosu si rozhodčí ověřují během celých zkoušek. Navětření zvěře na krátkou vzdálenost je chyba, která ovlivňuje výslednou známku z nosu.

            Tolik tedy citace platného zkušebního řádu. Při výcviku je však třeba mít na paměti, že český fousek je to ohař kontinentálního typu, který hledá prostorným a razantním cvalem, musí prohledávat pole s krytinami plánovitě, soustavně, důkladně, rychle a vytrvale příčným hledáním zasahujícím do obou stran prohledávaného pozemku, amplitudy hledání  jsou středně rozsáhlé a měly by odpovídat brokovému dostřelu. Podle mého názoru je ideální rozsah hledání mezi 40 m až maximálně 70 m na každou stranu (pochopitelně s přihlédnutím k prohledávanému terénu). Ze způsobu, jakým český fousek prohledává  terén, musí být jasně patrné, že je to vášnivý lovec s vrozenou touhou vyhledat zvěř, který reaguje na každý pach zvěře v terénu a tu se snaží co nejrychleji nalézt. Hlava je při hledání nesena mírně nad úrovní hřbetu (vysoký nos), nos pracuje výborně s větrem. Protože se převážně hledá proti větru, to znamená s čelním, maximálně s částečně bočním větrem, zvěř, kterou má ohař na dost velkou vzdálenost navětřit pak musí pevně, případně s postupováním vystavit a umožnit tak její následné  ulovení.

            Toto je tedy ideál, ke kterému by se většina českých fousků měla propracovat nebo alespoň co nejvíce přiblížit. Z výše uvedeného je zřejmé, že rychlost hledání přímo souvisí s kvalitou nosu a vrozenou chutí do práce. Vytrvalost rovněž přímo souvisí s chutí do práce, avšak navíc je podmíněna dobrou fyzickou dispozicí psa. Je neobyčejně těžké, ne-li nemožné, psa, který nemá vrozenou chuť do práce, přimět k rychlému a vytrvalému hledání. Lze tedy uzavřít, že největší možnost, kde může do výcviku a práce ohaře zasáhnout jeho vůdce je systém hledání.

S nácvikem hledání lze začít prakticky od útlého mládí při pochůzkách honitbou, kdy necháváme v mladém psíku rozvíjet jeho vrozené vlohy. Zpravidla se zjara chodí se psem vyhledávat do osení párkující se koroptve. Výhoda koroptví totiž spočívá v tom, že když je hejnko (pochopitelně i párek) vůdcem nebo psem zvednuto, popolétne nedaleko do dalšího lánu pole, což vůdce vidí a se psem je tam jde znovu hledat a nechat psa je vystavit. Při zkouškách vloh jsme dokázali na jednom párku koroptví přezkoušet pět psů.

            Osobně používám následující povely přivolání = dvě krátká, ostrá po sobě rychle jdoucí písknutí, změna směru = jedno krátké, ostré písknutí, daun = jedno dlouhé táhlé písknutí, píšťalku používám schozovou ze srnčího parůžku s umělohmotnou vložkou (manželka na povely pro naše bassety používá povelku z kravského rohu s tónem A, na kterou si poměrně rychle zvykla i naše stará jezevčice).

Samotný výcvik probíhá následujícím způsobem. Nejprve během pochůzky honitbou, když je pes na volno, psa přivoláme a připneme jej na vodítko a pokračujeme s ním v chůzi u nohy. Vybereme vhodný prostor, který by šíří odpovídal ideální šířce hledání a se psem na vodítku přijdeme k vybranému poli s osením, jetelem, tak, aby se pak pole procházelo přímo proti větru. Psa povelem posadíme, odepneme si jej z vodítka a vypustíme jej pokynem ruky a povelem „hledej“. Psa pošleme po těchto povelech šikmo dopředu před sebe a k pravému nebo levému rohu lánu. Doporučuji začít od středu lánu a psa vysílat před sebou k prohledání až k mezím. Když tam pes doběhne do zamýšleného kraje, ideální je k mezi nebo jinému porostu, krátce zapísknu, (upozorním psa na změnu směru), že mu ukazuji rukou do druhé strany. Osvědčilo se mi na druhou stranu vykročit ještě dříve, než jsem dal psovi povel ke změně směru. Pro psa to znamenalo, že jsem se od něho vzdálil více, než on čekal a zapříčinilo to jeho zrychlený přesun na druhou stranu a zároveň se prodlužoval prostor, kdy byl jakoby „volný“ a prohledával terén samostatně. V okamžiku, když mě pes mine a pokračuje v hledání v té straně, na kterou jsem jej po změně směru poslal, změním směr své chůze a jdu opět na stranu, kam jsem psa poslal původně. Teprve po ujití několika dalších kroků v podstatě opačným směrem, než kterým prohledává pes, mu znovu zapísknu změnu směru. Tak má pes pobíháním od jedné meze k druhé důkladně prohledat celý lán. Během hledání lze občas, ale skutečně občas, psa přivolat a tím dochází k upevňování poslušnosti. Není ani za závadu občas jednou dvakrát při hledání zavelet daun, má-li již pes tento cvik dostatečně osvojen z předchozího výcviku. Pokud pes cvik pochopil, přivoláme jej, připneme si jej na vodítko, pochválíme, pohladíme a po chvíli ho znovu pošleme hledat (výborně je nácvik hledání popsán v knize Knoll, Báča – Všestranný ohař, SZN Praha 1966, str. 262 a násl.). Pes musí pochopit, že je třeba provádět obrátky i bez povelu. Toho docílíme tím, že na místo pískání pouze na psa křikneme, čímž upoutáme jeho pozornost a sám podle našeho pohybu změní směr. Když pes pochopil nebo lépe řečeno, když se projevila jeho vrozená dědičná vlastnost a dobře prohledává vymezený prostor, není již potřeba při každé změně směru s ním odbočovat tolik do stran a vůdce pak již může chodit rovně (přímo). Je dobré, když máme honitbu dostatečně zmapovánu a podaří se se psem občas dostat alespoň do pachu zvěře. Pochopitelně vynikající pro cvičení je, když pes při každé pochůzce honitbou narazí na zvěř, kterou má možnost vystavit, ale současné podmínky pro výcvik ohařů jsou svým způsobem katastrofální.

            U méně chápavých psů se mi osvědčilo, když jsme do pole vyrazili ve dvou nebo ještě lépe ve třech, vůdce psa šel uprostřed a po krajích pole dva pomocníci. Vyslal jsem psa směrem k jednomu pomocníkovi, který jej krátce na to vábil k sobě. Pes to bral jako hru a k pomocníkovi běžel. Od tohoto pomocníka jsem jej volal (nikoli přivolával) jak já, tak i pomocník na druhé straně, k němuž jsem psa okamžitě posílal i s patřičným výše popisovaným nakročením. Během několika málo minut začal pes mezi pomocníky pobíhat a systematicky prohledávat pole. Pobíhání však bere za této situace jako hru, a proto je bezpodmínečně nutné, aby po několika málo minutách narazil při takovémto výcviku na zvěř. Není-li zvěř divoká, je naprosto nezbytné vypomoci si alespoň „uspaným“ holubem případně křepelkami. Postup není nutné mnohokrát opakovat, důležité je, aby se pomocníci od sebe postupně vzdalovali na přijatelnou vzdálenost hledání – jako by vytvářeli písmeno „V“, s tím, že posléze oba začnou zaostávat a vůdce již pokračuje se psem v poli sám.

            V literatuře popisované dlouhé šňůry jsem při výcviku fousků nikdy nepoužíval. Ač jsem toho názoru, že rychlosti a vytrvalosti nelze psa naučit, ta mu musí být dána jeho přirozeným naturelem (a obecně platí zásada, že je lepší psa brzdit než rozbíhat), je dobré rychlost a vytrvalost občas rozvíjet. K tomu jsem dříve využíval jízdní kolo. Postupnou „mechanizací“ jsem se přeorientoval na pohodlnější dopravní prostředky a nechávám se občas, když objíždím krmelce, svými fenkami „doprovázet“. Ochotně vozidlo následují a mají to jako příjemnou zábavu. Nicméně tímto způsobem psu chuť do práce rozhodně nedáte, nanejvýš zlepšíte jeho fyzickou kondici.

            Je pochopitelně hrubou chybou vůdce, nikoliv psa, pokud má pes prohledávat krajní prostor, louky nebo pole, které jsou přímo lemovány zaroslou mezí nebo strouhou, když se vůdce tlačí ke strouze. Pes se pak motá pouze kolem zarostlého prostoru meze nebo strouhy a nemá snahu o prostorové hledání. Je výhodnější jít, dovolují-li to okolnosti terénu, asi 30 až 40 metrů od strouhy a psa nechat strouhu pouze „ověřovat“ a přimět jej k systematickému prohledávání pole či louky před ní s tím, že od meze nebo strouhy jej po ověření posíláme zpět do prostoru na druhé straně.

            Cílem tohoto příspěvku je přijatelnou formou vysvětlit, že ne všechny informace a metody výcviku uváděné obecně o ohařích, jsou použitelné na české fousky. Rozdíl mezi hledáním českého fouska a pointra snad pozná každý a dělat z fouska pointra rozhodně nechceme. Naopak doufám, že snad mnozí vůdci z tohoto textu pochopí, jak má správné hledání vypadat a jak ho lze u psa docílit. Odmítám názory o tom, že pravidla pro hledání jsou vytvořena lidmi a není tedy úplně zřejmé, zda je to správné i pro psy. Pokud devět psů z deseti hledá podle lidmi nastavených pravidel a jeden bohužel ne tak, lze s pravděpodobností hraničící s jistotou tvrdit, že ten jeden pes prostě nehledá dobře.